Švec: Jak se proměnila média po vstupu Andreje Babiše do MF Dnes

Pro redakce obou deníků to byl historický zlom. Česko žilo pádem Nečasovy vlády a bylo jasné, že budou předčasné volby, ve kterých chtěl Babiš se svým novým politickým uskupením ANO uspět. Už předchozí den se spekulovalo o tom, že Babiš koupí významné noviny.

Tehdy se v zákulisí hovořilo o Ringieru – tedy vydavatelství, pod něž spadá bulvární deník Blesk, který měl tehdy asi o 100 tisíc kusů prodaného denního nákladu víc než MF Dnes. Blesk tehdy prodával denně téměř 280 tisíc novin.

Zpráva o tom, že Babiš „nesáhl“ po Blesku, ale právě po Lidových novinách a MF Dnes, byla pro redakci zdrcující. Politik s obrovskými ambicemi, podnikatel s takřka neomezenými prostředky a mediální magnát k tomu? To je pro noviny smrtící koktejl.

Nicméně se většina zaměstnanců po prvotním šoku usnesla, že soudržnost, poctivost, neústupnost a jasně a veřejně formulované postoje mohou být účinnou zbraní proti případným pokusům nového majitele ovlivňovat obsah novin. Byť jeho prohlášení, že „koupil noviny, aby psaly pravdu“, nevěstilo nic dobrého. Na schůzce s Babišem se pak redaktoři v tomto duchu vyjádřili. Také se spoléhalo na to, že Babiš nebude chtít znehodnotit svoji investici do vydavatelství, protože hodnota novin spočívá zejména v jejich důvěryhodnosti, kterou on svojí akvizicí chtě nechtě zásadně otřásl.

Etický kodex a volby: Všechno špatně

Samotný prodej nevyvolal bezprostřední vlnu odchodů, jak se nyní tvrdívá. V redakci vládla sice pochmurná nálada, ale stále se ještě doufalo, že se to dá nějak s dobrým štítem uhrát. Spoléhalo se na vznikající etický kodex Karla Hvížďaly, který měl nastavit jasná pravidla ve fungování redakce a majitele, trochu se upírala naděje k antimonopolnímu úřadu, který transakci řešil, a také všichni sledovali blížící se předčasné volby a výsledek hnutí ANO, který by také atmosféru výrazně ovlivnil.

Všechno dopadlo z pohledu budoucnosti novin špatně. Z kodexu zůstalo torzo (například vypadl návrh na redakčního nezávislého ombudsmana), antimonopolní úřad transakci posvětil a ANO nejenže výrazně uspělo ve volbách, ale začalo jednat o vstupu do vlády.

Přesto byla redakce stále soudržná. Šéfredakce a redakce sveřepě trvaly na tom, že si noviny znehodnotit nedají a že jakékoli tendence vedení ovlivňovat obsah deníku utnou v zárodku. A pokud k němu dojde, celá redakce jako jeden muž povstane.

Řadoví redaktoři věřili, že když je nadále povede šéfredaktor Robert Čásenský, je zajištěna nestrannost a objektivita. Tehdy se netušilo, že Čásenský podal výpověď už onoho 26. června. Oficiálně rezignoval až na začátku listopadu.

K Babišovi a novému managementu putovala výzva shrnující redakční postoje. Redaktoři chtěli ze strategických důvodů navrhnout za nástupce Čásenského jeho pravou ruku – Jiřího Kubíka. Domnívali se, že bude pro Babiše obtížné prosazovat do vedení novin svého kandidáta navzdory redakci. Ale Jiří Kubík už věděl o chystaném příchodu Sabiny Slonkové, jejíž renomé mělo zajistit nezávislost redakce. A právě kvůli hledání optimálního nástupce zřejmě Čásenský svůj odchod po červnové rezignaci oddaloval.

Nicméně v této době dochází k první vlně hromadných výpovědí. Odchod ohlásili třeba investigativní redaktor Jaroslav Kmenta, šéfka zahraniční rubriky Adéla Dražanová nebo šéfeditor Michal Musil. Tedy lidé, kteří dnes pracují v nově založeném magazínu Reportér. Začalo postupné drolení celostátní redakce.

Přicházejí noví lidé, přibývá odchodů

Po nástupu Sabiny Slonkové počátkem roku 2014 se redakční práce začala měnit, vznikaly nové manažerské posty, noviny měnily svoji podobu, přišli noví lidé – Bronislav Pavlík, Zdeněk John, Petr Holub, Jan Němec, Simona Holecová, Zuzana Kubátová (ani jeden z nich už nyní v MF Dnes nepracuje).

A to přispělo k další vlně odchodů. Nebylo snadné v takové atmosféře udržet dobré pracovní vztahy mezi „starými“ a „novými“ členy redakce. Na konci zimy a na jaře opustili redakci zástupci šéfredaktora Martina Riebauerová a Karel Škrabal, editor domácí rubriky Robert Klos, redaktor zahraniční rubriky Pavel Novotný a odešel i autor tohoto článku, editor titulní strany a domácí rubriky. Všichni zmiňovaní našli uplatnění v České televizi. Také se postupně zcela rozpadla investigativní buňka, zabývající se velkými kauzami, kterou po Kmentovi opustili i Jana Klímová a Tomáš Syrovátka.

Slonkovou střídá Plesl

Když Slonková ke konci června 2014 oznámila odchod z funkce a když na její místo nastoupil Jaroslav Plesl, vyvolalo to třetí vlnu odchodů. Noviny opustili kromě řady redaktorů také zástupce šéfredaktora Jiří Kubík, editor domácí rubriky Jan Mates a také vedoucí politických reportérů (tedy domácí rubriky) Václav Dolejší, dnes převážně posily serveru Seznam Zprávy. Z patnácti nejvýše postavených lidí v novinách – tedy z vedení celé redakce a z vedení ekonomické a domácí rubriky – zůstali v MF Dnes pracovat jen čtyři. 

Nutno říci, že se redakce snažila nahradit výpadky zkušenými profesionály, aby nedošlo k tomu, že se na uvolněná místa dostanou pochybní nebo neznámí jedinci. Veškerá snaha byla upnuta k zajištění soudržnosti a kontinuity.

Oslovováni byli redaktoři, kteří z MF Dnes odešli ještě před příchodem nového vlastníka, hodně se čerpalo z regionálních redakcí. To přivedlo mezi redakční elitu třeba Martina Bibena, Zuzanu Taušovou, Pavla Švece, Adélu Paclíkovou, Artura Janouška, Václava Janouše a další. První dva jmenovaní opustili MF Dnes nedlouho poté, další dva podali výpověď po nynější aféře – tedy poté, co se na veřejnost dostaly nahrávky zachycující schůzky Andreje Babiše s redaktorem Markem Přibilem.

MF Dnes měla obrovskou výhodu nejen v regionálních redakcích, které konkurenční média neměla, ale i v tom, že se tam od roku 2006, kdy nastoupil na pozici šéfredaktora Robert Čásenský, prakticky zastavila fluktulace redaktorů, která je pro novinářskou branži dosti typická. Atmosféra byla taková, že nebylo moc důvodů odcházet.

A když už přece jen někdo podal výpověď, byl nahrazen člověkem z vlastních „zdrojů“ – regionální redakce disponovaly dostatkem kvalitních novinářů, aby výpadek pokryly. Redakce byla kompaktní, zkušená, profesně na vysoké úrovni. Když někdo pocítil nutkání na změnu, nemusel odcházet, protože velké noviny mu dokázaly nabídnout jinou práci. Za sedm let se nevídaně utužil redakční duch i styl práce a myšlení.

Proč platit Přibila?

Jenže i tato výhoda má své limity a postupem doby se „stará“ MF Dnes vyčerpala a odcházející redaktory už neměl kdo z vlastních zdrojů nahrazovat. A v jednu chvíli, již pod vedením Jaroslava Plesla, se domácí redakce dostala do výrazných problémů, protože byla personálně poddimenzovaná. Přicházejí nové tváře a mezi nimi i Marek Přibil.

Je únor roku 2015. Přibil se zpočátku zaměřuje na články ze zdravotnictví, občas mu v novinách vyjdou texty o policii a později i články o politice.

Že jeho postavení v redakci není úplně standardní, lze dovodit z jeho vytížení. Redaktoři jsou v tištěných médiích totiž v Česku zpravidla nuceni přispívat do své rubriky každý den, nebo obden. (Zvláštní postavení mívali v redakcích investigativní novináři, kteří „pátrali“, pracovali na jednom tématu třeba i řadu týdnů či měsíců, jenže investigativní oddělení vzala obvykle zasvé po příchodu hospodářské krize a dramatickém poklesu příjmů z inzerce, neboť náklady na investigativní žurnalistiku jsou enormní.) Přibilovi však vycházelo průměrně pouze šest, sedm článků za měsíc.

Zatímco například redaktor domácí rubriky Jakub Pokorný publikoval od Přibilova příchodu do letošního května 666 článků podepsaných jménem (tedy rozsáhlejší texty), Přibilovi jich vyšlo čtyřikrát méně.

Podle nynějšího vedoucího domácí redakce Petra Suchomela byly texty, které Přibil nabízel k publikování, často špatné kvality s mizerným zdrojováním. To vedlo k tomu Přibil domácí oddělení na začátku října 2015 opustil a vedení jej přeřadilo do komentářového oddělení. Přísun jeho textů do domácí rubriky se výrazně omezil a vycházely mu už převážně jen komentářové texty.

Pro srovnání: letos v dubnu Pokorný napsal 26 článků, Přibil jen tři. Objektivně nelze příliš vysvětlit, čím se Přibil redakci vyplatil, že mu byla ochotna vyplácet mzdu.

Novinář novináři vlkem

Propojením vrcholného politika a vydavatele nejčtenějších seriózních novin v zemi ovšem nebyla postižena jen média vydavatelství Mafra, ale de facto všichni novináři. Mediální svět se proměnil a i stávající deníky jsou najednou mnohem častěji konfrontovány s faktem, že je někdo vlastní a ten někdo má své zájmy.

O nezávislosti českých médií se od té doby velmi polemizuje. Kupříkladu v Hospodářských novinách vydavatelství Economia, které patří podnikateli Zdeňku Bakalovi, se uplatňuje strategie o svém vydavateli nepsat. A když už, tak jen velice okrajově.

Jenže Zdeněk Bakala nemá politické ambice a je vyloučeno, aby totožnou strategii ve vztahu k Andreji Babišovi zvolila MF Dnes. Zatímco Hospodářské noviny vydaly za uplynulý rok pouze jedenáct článků, kde byl Bakala zmíněn (z toho jednou například v rubrice Narozeniny), v MF Dnes vyšlo za stejnou dobu přes devět set textů zmiňujících Babiše. 

Vstupem šéfa hnutí ANO do Mafry se srazila důvěryhodnost seriózních médií obecně. Vznikly nové, často dobře hodnocené zpravodajské servery, ale vznikly i obskurní weby, které získaly čtenářskou pozornost. Posílila pozice dezinformačních projektů. Další zájmové skupiny vstoupily do mediálního prostoru.

A teď, čtyři roky poté, jsou vidět důsledky. U čtenářů, kteří mnohem častěji podléhají propagandě a dezinformacím. Například podle sociologického šetření z loňského podzimu (Evropské hodnoty a STEM) čtvrtina Čechů věří dezinformacím. Stejné procento věří alternativním a dezinformačním médiím více než těm tradičním. (Konkrétně třeba více než 50 procent české veřejnosti si myslí, že za vlnou syrských uprchlíků do Evropy nemůže syrský prezident Bašár Asad, ale Spojené státy.)

A důsledky jsou vidět i u novinářů: Sebevědomí, čestní a zkušení žurnalisté si navzájem nevěří. To, co u většiny z nich bylo samozřejmostí – profesní čest, smysl pro spravedlnost, pravda, odvaha – to se najednou stalo něčím relativním. Každý musí bez ohledu na okolnosti, které nemůže ovlivnit, obhajovat, že takové vlastnosti má. A to je s ohledem na okolnosti velmi těžká disciplína.

Všichni jsou podezřelí z křiváctví, všichni jsou škatulkováni, všichni jsou zpochybňováni a neustále konfrontováni s „vlastnickým syndromem“. Hlavně tehdy, když se jakémukoli respondentovi nechce odpovídat na otázky.